Jánošíkovy diery

Školní systematizace zavádí neživou přírodu. Jak paradoxní zdá se mi v kontextu mého vztahu k horám to označení. Nikde jsem nezažil větší štěstí a radost než v zemi kamene a ledu. Nesvedu poctivě říci nakolik je to moje vina. A tak i letos na svátky přijíždím ke své lásce, unavený a nemocný. Absurdní drama, Dachstein 2010.

Slyšel jsem v jednom kázání: Někdy člověk pozná, že to byla právě boží milost, která nám přivřela dveře tam, kam jsme se tolik cpali. Tentokrát jsem o naplnění třídenního výletu do proslulých slovinských vápenců příliš nesnil. Cíle měly jinou podobu. A boží milost nám otevřela dveře nad oblaky a dovolila nám být ten čas nad zemí v myšlenkách i krocích.

Poznal jsem mnoho míst a krajin a mnoho si jich zamiloval, však nikam jsem si nepřál vrátit se tolik jako do Zermattu. Asi nejlepší alpské středisko. I letos jsme jej mohli opět navštívit. Náplní expedice se stal pokus o výstup na Weisshorn a pokus o přechod z Breithornu na Monte Rosu.

Kousek za Vídní, nadohled poutnímu místu Mariazell leží Aljaška. Divoká příroda pokrytá jemným sněhovým popraškem, kterého se před námi jiný člověk nedotkl. Ve svátečním čase Vánoc hraje mrazivý vítr starobylé písně, v malé dřevěné chatě nad Bodenbauerem praská oheň a pomalu se blíží konec dalšího zlatého roku.

Příroda je mocná čarodějka a ráda chystá překvapení. Chtěli jsme odjet do hor za posledními slunnými dny a na last moment jsme sháněli sněžnice. Někdy pro samé sportování nezbývá v horách čas k rozjímání. Tentokrát k němu byly ve zcela opuštěné Žiarské chatě velmi příhodné podmínky.

Ve stejném týmu jako při loňském výstupu na horu Dom a s vysokým sebevědomím z jeho úspěchu odvážili jsme se posunout výrazně charakter našich výletů a zaměřit dva nejslavnější alpské vrcholy. Bůh chtěl zvednout naši rukavici, prožili jsme nádhernou a neopakovatelnou expedici.

Zažít polární krajinu, třeskuté mrazy, nekonečné bílé pláně, spatřit průzračně jasnou severskou noční oblohu a v ní polární záři, potkat obdivuhodné obyvatele těchto nehostinných míst a vidět jejich život, cestování na psích spřeženích. Poprvé použít běžky jako opravdový dopravní prostředek. Nemohl jsem nevyslyšet Jardovu nabídku k návštěvě Laponska.

Konec roku a hlavně jeho úplně poslední den je výjimečný čas. Tehdy je zvlášť vhodná příležitost k poděkování za všechno, co bylo. Hru na novoroční předsevzetí stojí za to si zahrát. Pochopitelně je krásné prožít výjimečný čas na výjimečném místě. Stranou rušného turistického chodníku skrývá se na konci zalesněného pásu na hranici Vysokých a Belianských Tater chata Žihlavník. V slabém a mihotavém světle svíček jsme se oddávali vyprávění našich příběhů z hor.

Slyšel jsem vyprávět o Pyšném sedle, kam zavítá jen nemnoho turistů. Sedlo odděluje Západné Tatry na západě a Červené vrchy na východě. Ačkoli několikrát jsem se směrem k němu vypravil, nikdy jsem na něj nedosáhl a ještě vícekrát se zamýšlená cesta vůbec neuskutečnila. Chtěli jsme proto v předvánočním čase podniknout zvláštní pouť nejkratší cestou, Kamenistou dolinou. Do Pyšného sedla jsme nedošli.

Nelibě často pohlédnu na turisty, kteří se nechávají vynášet z dolin lanovkami. Na hřeben Malé Fatry jsme se rozhodli dospět výhradně jen vlastními silami. Slavnostní čokoládu na vrcholku Malého Rozsutce jsme rozbalili čtvrtý den. Milovníkům alpských průsmyků můžeme doporučit několik míst k navštívení i na Slovensku.