Jánošíkovy diery

StružinSKI team

Byla to dlouhá cesta. Před více než třemi lety jsem stopnul chlápka, bavili jsme se o lyžování a v tom rozhovoru jsem zmínil K70 jako svůj sen. Věřil jsem , že ten sen není nedosažitelný, ovšem co znamená K70 zvládout, jakou za to musíš zaplatit cenu jsem nevěděl. Procházky v myšlenkách o náročnosti krkonoškého podniku měly jen málo opěrných bodů. Zajel jsem pak pár desítek kilometrů pod Lysou horou a rozhodl se poslat dopis na adresu trutnovské lokomotivy. Asi je dost s podivem, že poprvé na startu s číslem na hrudi jsem stanul v závodě, jemuž se svojí obtížností (pomineme-li kategorii extrémních) vyrovná jen malá skupinka jiných. Navíc tato skutečnost se netýkala pouze kapitána družstva, ale bez rozdílu všech jeho členů. StružinSKI team byla ve startovní listině zcela nová značka, ve zkušenostech měla nulovou přidanou hodnotu. Když jsme v 52. Ročníku trať nezdolali a skončili v oddělení Abandon, vydal jsem prohlášení, že v následujícím ročníku výsledné pořadí naše jméno obsahovat bude. Mýlil jsem se. K nesymetrii mezi zápisem ve startovní a výsledkové listině nakonec došlo celkem třikrát. 6.3.2010 vládly ve Sv. Petru podmínky velmi dobré. Ten den StružinSKI team projel kompletní tratí v časovém limitě. Dobře jsem poznal, že sportovní výsledky nejsou dvouúrovňové, jsou výhry a jsou prohry, ale každá přináší radost i bolest ze spojitého definičního oboru. Výhra které jsme tentokrát dosáhli má výrazná specifika. V první řadě jde o týmový výsledek. Fakt, že složení našeho družstva jsme upravili jen málo a zachovali jeho výhradně kamarádský ráz, má v mých očích velikou hodnotu. Od družstva, co se postavilo na stupně vítězů, nás odděluje propastný časový interval, ovšem mědvědobijeckým způsobem jsme prošli tou samou cestou. Nakonec tři předchozí nezdárné pokusy navyšují dle mého názoru hodnotu výsledku posledního. Statečnost, vytrvalost a touha nás dovedli k vítězství:)

Mesto medzi mesty, hořké moje štěstí

Na pasta party je blázinec, na povel organizátora má být zástup lidí až ke vstupním dveřím změněn v zástupy tři. Takovým pokynem dochází k nekontrolovanému kolapsu, inu první seznámení s početností startovního pole, Košice jsou slovenská jednička. Ocitám se mezi závodníky a se zaujetím sleduji jejich vystupování. Je mi ctí být součástí takové společnosti, nicméně v tento okamžik si dobře uvědomuji fakt, že bitva vzplane zítra, dnešek není časem oslav. Nesetrvávám a záhy se vracím na studentskou kolej, místo noclehu. Uvítal bych svezení dopravním prostředkem. Vzdálenost, již jsem překonal chúzí během utáboření se v hlavním městě slovenského východu, považuji za plně odpovídající poslednímu dni tréninku a aktuálně se zcela soustředím na mobilizaci sil. Podobné pocity vládly dni před výstupem na Elbrus. Mozková činnost zvažující věci budoucí a hledající optimální strategii postupu vyžaduje více energie než zbytek životních procesů, pohyb nevyjímaje. Nicméně z cetra jdu pěkně po svých, jen co noha nohu mine, nade mnou tma a ve tmě zítřejší den. Na koleji poznávám spolubydlícího. Je jím věru zasloužilý vytrvalec, šedesátiletý Štefan je připraven proběhnout maratonskou trať posté. Osobně znám několik absolventů maratonu, vím o existenci pražského PIM Kings, kam lze vstoupit šestou účastí, ale nad stovkou jen v nepochopení kroutím hlavou. Důležité je uvést, že Štefan zaběhl svoje maratony v závodním pojetí, několikrát se umístil mezi prvními v kategorii. Se zaujetím poslouchám jeho slova. Nikdy jsem se ještě před startem nebavil s tak ostříleným závodníkem, rád bych si z jeho zkušeností něco odnesl. Probíráme zcela prosté a přitom klíčové věci, které s uběhnutím maratonu souvisejí. To, co říká, jen potvrzuje fakt, že dobře zvládnout maraton, je úkolem neobyčejné náročnosti. Přes veliké rozdíly, jež jsou mezi námi, jsou naše ambice překvapivě dosti blízké. Štefan si totiž letos prošel operací nohy a naplno jít zatím nemůže. S ohledem na svoji situaci před pěti měsíci, je i pro mě s velkým podivem, že jsem do Košic přijel. Navíc cítím se být dobře připraven. Během stovky dní, které jsem měl k dispozici, jsem dle vlastního soudu realizoval velmi kvalitní trénink, přičemž mě nepotkaly žádné zdravotní komplikace. Od dávných dob, kdy jsem poprvé vyslovil přání běžet maraton, jsem nikdy maratonskou přípravu úspěšně nedokončil. Nyní jsem poprvé vyzvedul startovní číslo pro bájnou trať délky 42,195 km. Chci s pokorou a poděkováním vrátit odvedenou práci Bohu a vyprosit jeho požehnání do zítřešího dne. Košice, město za Tatrami, jsou v mých očích slavným městem, kam přijíždím vsadit všechny svoje síly v touze poznat sebe a poznat svět…Touha je jít, zůstat a neodejít.

Balada alpská

Za třemi hranicemi panství a jezerem třech krajin, za dvěma alpskými průsmyky a nespočtem vrcholků střežících stezky v údolí leží hora, co ční k nebesům. Muž, který jednou spatří její tvář, nikdy nezapomene. Na konci loňské návštěvy Wallisu, po dosažení cíle cesty, jsme drahokam vsazený do střechy Evropy mohli v jednom slunečném dni dlouze obdivovat. Když se dnes vracím k těm momentům, vím, že naše pohledy a kroky již nesly nesmazatelný příznak toho, že jsme hoře slíbili svoji návštěvu. Přitom nedovolili jsme si tehdy o výstupu vážně diskutovat, natož s horou domluvit určení v čase.

Nyní se věci mají jinak. S přicházejícím večerem jsme obsadili poslední stanici vleku pod horou a ukryli se před deštěm, který nás celé odpoledne s proměnlivým nasazením provázel. Tady na jejím úpatí opouštíme čas tréninku a čtení knížek. Skončil čas příprav a nadešel čas boje. Vystoupili jsme ze snů, ve kterých jsme si dlouho procházeli mnohé scénáře toho, co nás může zastihnout. S pocitem lásky, s pocitem strachu, s pocitem touhy a touha je zázrak, kámo, zázrak. Známe podmínky natolik, nakolik je znát můžeme a stojíme před volbou strategie výstupu. Pochopitelně velkým hráčem je počasí. Ve špatných dnech bychom zcela jistě sklonili hlavu a věřím, že pokorně zamířili do bezpečnějších míst. Meteorologické zpravodajství, s nímž pracujeme, předvídá na zítřek polojasno, stejně tak za dva dny, ovšem už s výstrahou případných odpoledních bouřek. Výhled dál je optimistický, nicméně to je pouze výhled. Otázka aklimatizace. Vystoupat si hned po příjezdu čistě alpským stylem nad čtyři tisíce metrů je sázka na nejistou kartu. S chudým vzduchem se tělo potřebuje vyrovnat, příhodné je výšku nabírat postupně, z vyšší polohy sestoupit níž, přenocovat. Druhou stranou mince je fakt, že naše síly budou nepochybně s délkou pobytu v horách klesat, my neodpočíváme. Nakonec třetím podstatným hlediskem je dopravení vody do základního tábora. Na místě by měl být relativně dostupný sníh, láhev balené vody se cení na 8 CHF, litr horké na 4 CHF. Chceš-li jít ke zdroji pěšky, nezvládneš jednu cestu dřív než za dvě a půl hodiny. Ačkoli finální rozhodnutí směrujeme na ráno, z proběhlé diskuze je náš záměr dosti průhledný. Proto když pozorujeme čarokrásný východ slunce, kdy dříve než se slunce samo objeví, dopadají první paprsky na sněhem pokrytou severní stěnu hory, víme, že nebudeme setrvávat. Do tábořiště pod horou půjdeme přímo, hora je k nám vlídná a my si ji dovolíme požádat o audienci. Všechny láhve plníme po okraj, v horkém dni bude voda ubývat rychle, pravděpodobně se pro ni budeme muset večer ještě jednou otočit.

Cesta do základního tábora, skupinky pračlověčích ohrádek v několika úrovních pět minut daleko od chaty, teče hladce. Výborná výchozí pozice nabídla projít tento úsek v nejklidnější denní době. Pohled do tří světových stran směřuje k fascinujícím walliským štítům; masivu Monte Rosy, hřebenu Mischabel a skupině od Weisshornu po Dent Blanche. Ovšem nejvíc se člověku ztrácí dech, pohlédne-li na čtvrtou světa stranu. Tam se ve výběrovém tichu ozářena ranním sluncem monumentálně a majestátně vypíná vysoko vysoko směrem k nebi hora. Díváme se přímo, už mezi námi a horou nestojí žádná překážka. Se zakloněnou hlavou a otevřenými ústy se snažíme číst její poselství. Hledáme tenkou linii, po které postupují horolezci. V myšlenkách našich si promítáme nejrůznější myšlenky jejich, z cílů, tužeb a osudů vyplývající. Známe hlavní body historie snažení o první výstup, známe několik konkrétních příběhů z internetu a jeden ze setkání se dvěma horolezci v kempu v Randě, víme, že i Dolní Újezd má svého reprezentanta, který šťastně stanul nahoře, a jen pokojně přemítáme, jakým způsobem se s horou utkáme my (z důvodu poctivosti zdůrazňuji, že ač krásná může být filosofie a procházky v úvahách, nás zcela prioritně zaměstnává břímě, co si každý nese). Neprodleně po příchodu k chatě a zbudování tábora se vydáváme na první prohlídku trati…

Absolut Arctic

Kuoperjakku, cíl dnešní etapy, jsme dosáhli ještě před třetí hodinou odpoledne. Poprvé a naposled za naši cestu tak s dojezdem do místa noclehu nekončí poznávací program, ale máme chvíli k porozhlídnutí se kolem. Už na nás dorážela pochybnost, k čemu vůbec břímě sněžnic a těžkých bot. S radostí je uvádíme v pohotovost, v lehkosti bytí bez zavazadel tiskneme svoje šlápoty do sněhu, jehož se doposud směl dotknout jen vítr. Je dost pravděpodobné, že naše arktická expedice při vší své neobyčejnosti a nevídané kráse nebude ozdobena výstupem na vrcholek hory. S takovým faktem mám přirozeně problém. Už jednou jsem se pokusil odběhnout z cesty proti blízké hoře, však potopen v hlubokém sněhu jsem shledal její dosažitelnost za vyšší očekávání. Do téže pasti jsem upadl i tentokrát, obrátili mě obavy z přílišného sklonu svahu pokrytého zledovatělým sněhem. Zvažuju, kdy ještě je s výzbrojí jíž vládneme taková překážka překonatelná, a netuším v tom znamení věcí příštích. Scházím k Jardovi a Štěpánovi, kteří v postupujícím soumraku fotí čarokrásné panorama nejvyšších švédských štítů. Horám na pozadí z našeho pohledu dominuje rozeklaná Drakryggen, pro nás jednoduše dračí hora. Když tyto hory hledáme v mapě, všímáme si tečkované čáry spojující Kuoperjakku s Tarfalou, ve vysvětlivkách je této značce přiřazen význam letní doporučené cesty. Stezka se má ubírat dlouze podél celého úbočí Drakryggen, na jeho konci prudce vystoupat do hlubokého sedla, z obou stran asi 500 m pod vrcholy, přičemž na levé straně se již jedná o masiv Kebnekaise (nejvyšší švédská hora). Dál vede k drobnému plesu a okolo ledovce velmi strmě klesá k jezeru, na jehož protilehlém konci stojí Tarfala, skupinka chat, toho času bez lidské přítomnosti. Nevím, jestli to znáš taky, tenounká tečkovaná nitka, moc rád bych se po ní vydal. S Jardou a Štěpánem zítřejší ráno zavěšujeme na batohy běžky. Večer jsme vyjádřili srozumění, že předpokladem k tomuto počinu je dobré počasí, v přesnosti poskytnuté naší mapou jsme zhodnotili průběh vrstevnic a Štěpána uklidnili neopodstatněným a neprověřenýn prohlášením, že terénem, kam směřujeme lze s jeho turistickými sněžnicemi projít bez zachmuřeného líčka a ráno startujeme. Je mi zdrojem veliké radosti, že tentokrát se nemusím se mně nejmilejší cestou do země vzdálené loučit, jak se stává.

Sweet home, Dome

Daleká cesta vedoucí naší vlastí, spolkovou republikou, kratinkým výběžkem Rakouska a nakonec ještě přes tři horské průsmyky na území Švýcarska má dojít svého konce. Za městem Visp opouštíme hlavní údolní cestu a dvoukilometrovým tunelem vjíždíme do posledního úseku po značkách Zermatt. Zermatt...Zermatt. Do historie našich výprav se začíná zapisovat třetí pokračování. Co se účastnického obsazení týká, je shodné s týmem z předloňska, tj. z výpravy na Gross Venediger, tj. Jírovec Klusoň, Jákob Motyčka a Estebana Čejková. Terčem aktuálního útoku je označen třetí nejvyšší evropský horský masiv, nejvyšší vrchol kompletně položený na území Švýcarska, Dom 4545. Na parkovišti příslušejícímu kempingu v Randě na samém počátku výstupu vnímám, že naše počínání zaznamenalo oproti výstupům předešlým nezanedbatelnou ztrátu nejistoty, možná i očekávání, ale pevně doufám, že pokoru a respekt vůči podmínkám dva tisíce metrů nad námi jsme nezahodili. Škoda Felicie má odpracováno na výbornou, přichází řada na nás...ačkoli s námořnickou rozvahou, bylo deset bude jedenáct, ládování materiálu do batožin zahájíme po prvním kozlovi. Jak později vyjde v patrnost, base camp pro Dom není střediskem paprsčitých procházek. Jelikož však s touto informací nepracujeme, balíme zásoby potravin na čtyři dny. Dále jen kompletní tábornická zbroj pro dosti nehostinná místa a security-set pro led a kámen v nejjednodušším provedení. Krátce před námi dorazili do výchozího bodu v Randě tři Jihlaváci, taktéž a v ještě větší míře uplatňují námořnickou rozvahu, přání štastné cesty a takmer v pravé poledne vycházíme před nimi. Procházíme Randou, lehký pokles a batohy těžký kámo, dost těžký jsou, první zastávka u kostela. Z hlediska našich fyzických dispozic neúsnosný tempo musíme snížit, pauzička co chvíli. Strmá cesta lesem, nezahrnující žádné technické nástrahy, je u Europa Hutte vystřídána chodníkem s četným zajištěním. Ačkoli doposud na nás nedopadla jediná kapka, hustota šedivých mraků na nebi je vysoká. Napadá mě, že utkat se v tomto místě s deštěm by bylo dosti neblahé. Však za setrvávajícího atmosferického stavu postupně prolézáme skalní stěnou a potom znenadání máme chatu v dohledu. K ukazatelem avizovanému výstupnímu času 4h40min jsme potřebovali asi desetiminutové nastavení, což mě s ohledem na naše zavazadla naplňuje spokojeností. Původním úmyslem bylo v Domhutte přenocovat, ale později jsme upřednostnili bivak nad chatou, hlavně v důsledku ceny za ubytování. Nocleh s povinnou polopenzí (v době plného obsazení) by si vyžádal 60CHF na člověka, je požadována rezervace předem. Na plácku za chatou se již utábořili Poláci se dvěma stany, Jihlaváci, kteří došli v malém předstihu na nás, rovněž zaujali pozice, proto se i my rozhodujeme založit kemp. V ten okamžik ovšem přichází obsluha chaty, sympatický Nepálec, a všem aktuálním i budoucím obyvatelům výškového tábora sděluje, že toto příhodné místo má sloužit výhradně jako helioport. Nocovat lze přibližně hodinu cesty nad Domhutte. Docela nás těší, že jsme nestačili rozbalit. Dáváme společně konvičku teplého mátového čaje a dále neotálíme. Poprvé se nám dostává spatřit horu, cíl naší naděje i touhy, Dom 4545. Fotografie, co jsme shlídli doma před odjezdem, zachycují masiv z jiné strany, v současném vyobrazení se pokoušíme identifikovat dvě základní výstupní cesty: klasickou nejsnažší vedoucí středem ledovce a variantu Festigrad, jež se prodírá západním úbočím. Podle dosažených informací chováme k Festigradu respekt a dále s ohledem na vybavení jsme připraveni zvolit spíše klasickou cestu. Jak pravil Nepálec, mezi poutí od Domhutte k bivaku neuplynula celá hodinka. Místo je situované vedle cesty na skalním výběžku přibližně 3150 mnm, ve vzdálenosti nějakých 100 metrů pod ním se plazí ledovec sloužící za zdroj vody. V době našeho příchodu zde stálo asi deset kamenných plotů pro obranu stanu. Dva jsme zabrali my, dva výprava Poláku, jeden využili Jihlaváci a již při našem příchodu zde bivakoval kapl z Lotyšska. Vzduchem pluje voda, neprodleně postavit stany, zavařit a s prvními kapkami před osmou uleháme. Prognóza pro zítřek z několika zdrojů vypadá bledě, budíček je stanoven na třetí, zda bude následován rozcvičkou, mytím apod. se necháme překvapit, osobně s kladným scénářem počítám tak na deset procent. Usínáme v přicházející bouři.

3 ráno, procitáme, nad námi nebe jasný plný hvězd...nevyzpytatelné bývají cesty Páně, proto si s sebou už dlouho beru do Afriky sáně. Příprava si nevyžádá mnoho času, v podstatě jsem zabalil už včera. Kromě nás se k životu probouzí pouze lotyšský stan. Pozdravíme se, ptám se na cestu, Lotyš ji příliš nezná, říká, že nechce odejít jako první. Za okamžik Lotyši odchází jako první. Jedna čínská je prověřená věc. Trápí mě utázka zda pod nepromokavý kalhoty navlíknout velmi teplý spoďáry, v rámci váhání testuji obě varianty a vítězí ta severská. Mezitím kolem prochází asi tři skupinky, do sedáků a vstříc hoře! Následujeme trojku, osvětleni čelovkami a blesky v dálce náležejícími k bouřce, s vírou, že ona je ta doznívající. Úvodní necelá půlhodinka vede po souši, na ní předjíždíme trojku a dosahujeme místa, kde velmi nenápadně vstupujeme na ledovec. Registruji ten fakt, ale poněvadž kameny na ledu se zdají být dobrou oporou a v domnění , že nakrátko ještě ledovec opustíme, nenazouváme mačky. Odpovědí nám je velice důrazná výstraha. Pepa uklouznul na ledu a hned zajel do díry. Díkybohu vylézá svépomocí, díra není přiliš hluboká, ovšem při pohledu na další propasti, které míjíme po cestě zpět je evidentní, že šlo o vážnou věc. Pro mě to byla opravdu neobyčejná a myslím, že dosud nezažitá dávka strachu, chvíli trvalo, než se mi přestala klepat kolena. Zbrojíme, ostatně zdolání následující pasáže protínající okraj ledovce vyžaduje velmi značné úsilí. V noční tmě překonáváme strmé úseky v ledu s množstvím trhlin, poprvé prožívám pocit, kdy se celý přitahuji za cepín zaseknutý do ledu. No je to pěkný. Pokračujeme již jednoduchým výstupem po sněhu až pod skalní stěnu pod sedlem Festijoch. Opět snímáme mačky a při občasné přítomnosti fixů vylézáme do sedla. Je po šesté hodině ranní a začíná se rozednívat.

Comfort Trekking

S úsměvěm si vzpomenout jak jsme s rodičema před léty vycházeli do hor v pozdních dopoledních hodinách. Rychlík Cassovia svůj pravidelný příjezd ve 4:48 do Liptovského Mikuláše tentokrát nezmeškal. Přehlížím výčet klenotů pyšných měst, krásným městem je v mých očích Liptovský Mikuláš. Poznám cestu ze stanice ke kostelu, chladný vítr nesoucí jasným nebem rozcuchaná šedobílá oblaka. Mračna plují mezi severní a jižní hradbou, Tatrami Západnými a Nízkými. Na nástěnce u kostela se píše o citu, vůli a poznání, vyslovuji přání ať nadcházející cesta mě vede k významu těch slov.

Autobus veze lidi za prací, na zastávce Hrdovo, žlutém sloupku s jízdním řádem uprostřed lesa, vystupuji sám. Z důvodu ochrany tatranské přírody jsou turistické cesty do 15.6 uzavřeny. Ustanovení porušuji, však nevnímám to jako vážný přečin. Později na polské straně, kde jsou cesty volné, mrzutě snáším všudypřítomný křik neukázněných výletníků a mnohé další negativní projevy jejich bytí v přírodě. Nabízí se nevybíravé stanovisko takové lidi do hor nepouštět, stezky zapovědět provždy. Věřím však, že právě fascinující krása hor promlouvá i k netečnému a jemu může sdělit mnohé.

Odložme nachvíli poetiku, nejvyšší vrchol Západných Tatier – Bystrá znamená aktuálně 1400 m, to je na rozcestníku odhadnuto čtyřmi hodinami, batožina s plnou zbrojí, čili ostrý start jak to mám rád:) Ve své první třetině se cesta ubírá lesem. Ničivá vichřice, která opticky spojila Štrbské Pleso s Popradem, lesy na západě ušetřila. Kdykoli jsem procházel tatranskými hvozdy, měl jsem na mysli pestrou místní zvířenu, však doposud všechen můj kontakt s ní znamenal občasné pozorování kamzíků na příkrých svazích vyšších poloh. Neprodleně po vstupu do národního parku se výčet zážitků překvapivě rozšířil. Poprvé jsem spatřil laň a záhy z několika metrů i medvěda, což je dobrodružství dosti nevšedního charakteru. V rámci naučného tatranského kurzu jsem se dále osobně setkal se syslem, kamzíky, statným jelenem a dvěmi dalšími laněmi. Na hranici lesa je postaven jednoduchý přístřešek, případné útočiště poutníkovi v nepřízni počasí. Zde beru na vědomí, že od brzkého rána slunečné a teplé počasí má být vystřídáno. Na nebi se hromadí oblaka, sem tam zahřmí. Stále zbývajících několik stovek metrů prudkého stoupání odkrytou krajinu by se v té situaci mohlo zkomplikovat, proto vynechávám zamýšlenou přestávku. Bystrá dolina končí u Bystrých plies, ze tří světa stran obklopených strmými úbočími okolních hor. Nabízí se mi nádherný pohled, jak po svazích do vody spadají sněhové jazyky a na bílomodré hladině se mísí s ledovými krami. Když se pouštím do ostrého výstupu na východní hřeben, jemuž dominuje vrcholek Bystrej, frekvence hřmění narůstá a připlouvají šedivé závoje nízké oblačnosti, v nichž nejprve chvílema mizí protilehlý hřeben a posléze obkloupují i mě. Dostávám se k místu, kde je třeba traverznout jen několik málo metrů široké sněhové pole, však v dosti prudkém náklonu. Jakmile do sněhu vkročím, zjišťuji, že je tvrdý, zledovatělý. Svíst se na dno doliny, na to raději ani nepomyslet, rychle vytahuji mačky. V ten okamžik jsem zaplaven hustou mlhou, z níž se snášejí první kapky deště. Zastávku určenou k nasazení maček tedy spojuji s převlečením do Gore-texu. Je to poprvé co jsem do hor přijel kompletně vyzbrojen slavnou nepromokavou membránou. Snad se někdy opět vrátím k mnohokrát prožitému kouzlu promočeného turisty, však v minulosti taková situace pokaždé znamenala následný úprk z hor. Jestliže mi Gore-tex umožňuje trvalý pobyt v jakýchkoli atmosferických podmínkách, vůbec nechci skrývat své nadšení z něj…jakékoli podmínky s jistou výhradou, prakticky ihned po příchodu na vrchol Bystrej poznávám že mám co do činění s právě přicházející bouří, ona bude provázet můj velmi strmý sestup do Gáborova sedla, dohlednost činí místy pár kroků. Naštěstí jsem sestoupil rychleji než bouře propukla v plné síle a mohl se pohodlně uvelebit na travnatém úbočí pod sedlem. Zde myslím v bezpečí hrmavici přečkávám, co víc s úžasem Prokopa Diviše (či snad blánivé Viktorky) poslouchám perkusový koncert a s několika kamzíky pozoruji jak se okolní kopce přebarvují na bílo působením vydatného krupobití. Jednoduše comfort trekking. V Gáborově sedle nakrátko opouštím Tatry se slovenskou státní příslušností. Bouře doznívá pomalu, za postupně slábnoucího deště scházím po hřebeni masivu Ornak do doliny Kos. Iwaniacke sedlo je bodem zlomu v ohledu hustoty turistů. Zatímco doposud jsem potkal jen tříčlennou polskou skupinku na slovensko-polském pomezí a jednoho mohykána při sestupu, nižšími polohami polské strany vládne veselý ruch halasných výletníků. Posléze u chaty Ornak s údivem střetávám i několik školních výletů. Tolik života jsem zdaleka neočekával, přichází pochybnost zda vůbec bude možné se v schronisku ubytovat…po ranní schůzce s brundibárkem není k bivakovaní mnoho chuti. Snaha o diskuzi s Polákem pro mě byla vždy utrpením, tentokrát zbaběle skládám zbraně před bojem a na chatařku spouštím anglicky. Trapná chvilka při ukázání občanky za to nepochybně stojí. Obavy jsou rozptýleny, 29 zlotek za 8 lůžek v jednom pokoji přijímám. K mojí velké radosti s pokročilým odpolednem mizí zástupy, v komforně zařízené chatě zůstává přes noc jen nemnoho lidí a ti se mohou věnovat večernímu rozjímání ve výberovém tichu z hor při občasném pohledu na mraky obestoupený Ornak, jež se zdá být neobyčejně vysoko.

Už len 22 dní, prosím nezabudni

Mistrovství České republiky v půlmaratonu 2008

Otevřené mistrovství ČR mužů a žen, veteránů a handbiků
Pardubický vinařský půlmaraton

I just want to say... :)

Saucony Litomyšlská dvanáctka


Muži A: 20-39 let

1	1	Janeš Jaromír	SK OMT Pardubice	79	00:42:57.00
2	2	Vítek Miroslav	Jiskra Ústí nad Orlicí	72	00:43:03.00
3	3	Blaha Tomáš	AK ASICS Kroměříž	76	00:43:35.00
5	5	Chmelík Josef	Atletika Polička	73	00:44:54.00
6	6	Vacek Martin	ISCAREX Česká Třebová	69	00:45:18.00
7	8	Hübl Radek	Jiskra Ústí nad Orlicí	88	00:46:01.00
8	9	Chlubna Jan	Nové Město na Moravě	84	00:46:07.00
9	10	Berka Martin	SK OMT Pardubice	87	00:46:28.00
10	12	Tomášek Lukáš	EKOL team	88	00:47:00.00
11	13	Štěrba Zbyněk	Lokomotiva Pardubice	83	00:47:09.00
12	15	Šebek Michal	Jiskra Ústí nad Orlicí	84	00:47:59.00
13	16	Krejsa Tomáš	Ferodo Repsol Racing	77	00:48:03.00
14	18	Bielčik Petr	Lichkov	71	00:49:06.00
15	20	Janů Přemysl	Tri Club Dobruška	80	00:49:35.00
16	21	Šutera Josef	Atletika Polička	79	00:49:40.00
17	24	Pocsai Sandor	Moravská Třebová	70	00:50:50.00
18	25	Mocek Tomáš	Hvězda SKP Pardubice	79	00:51:24.00
19	26	Berka Luděk	Orel Rtyně v Podkrkonoší	72	00:51:27.00
20	31	Kebrle Milan	ISCAREX Česká Třebová	75	00:53:10.00
21	32	Fencl Petr	OK Lokomotiva Pardubice	69	00:53:21.00
22	33	Klusoň Jan	Dolní Újezd	84	00:53:35.00
23	37	Hotař Jiří	Moravská Třebová	73	00:54:22.00
24	38	Chlup Jiří	TJ Rychnov	70	00:54:27.00
25	41	Janů Marek	Gymnázium Holice	76	00:54:30.00
26	43	Bláha Kamil	AB SPED Pardubice	72	00:55:02.00
27	44	David Pavel	Cyklomax Hradec Králové	72	00:55:25.00
28	46	Heger Vojtěch	ISCAREX Česká Třebová	74	00:55:53.00
29	50	Juza Stanislav	Pomezí	72	00:57:26.00
30	56	Marhold Luboš	Choceň	77	00:58:56.00
31	57	Krištof Petr	Atletika Polička	75	00:59:03.00
32	59	Žák Tomáš	AC Pardubice	85	00:59:43.00
33	60	Šimůnek Jan	ISCAREX Česká Třebová	82	01:00:22.00
34	63	Marhold Petr	Choceň	78	01:00:57.00
35	71	Borek Petr	Horní Čermná	70	01:03:43.00
-	-	Myška Jiří	ISCAREX Česká Třebová	73	Nedoběhl

DNS (did not start) at K70

V pátek před závodem probíhá registrace do deváté hodiny večerní. Loni jen do osmi, to bychom letos vinou zpoždění nestihli. V ten čas ve Sv. Petru náš teploměr ukazuje 1°C. Stále jde o teplotu nad bodem tání sněhu, nicméně v porovnání s podmínkami jaké panovaly během uplynulých dvou týdnů v Praze, je to teplota vskutku polární. Očekávám, že v průběhu noci lehce přituhne, a tudíž úvodních 15 km stoupání stylově zabruslíme na ledu. Ani další vyhlídky nejsou veselé. Pod skleněným zrcadlem se pravděpodobně vynoří zrádná sněhová bažina, mokrý pomalý sníh. Družstvo Jarní Tání má už víc než deset dní na trati nezvaného jmenovce. To uvádím pro úplnost, na závod se samozřejmě těšíme:)

Přesně jak to známe z loňska, ve startovní kanceláři vládne nevšední lehce napjatá a přitom velmi příjemná atmosféra. Od pohledných dívek v ruky svoje přebíráme luxusní startovní čísla 99, na vědomí 6-ti kilometrové zkrácení trasy v důsledku chybějícího sněhu a stometrový úsek, co závodník musí přebrodit v trávě. Radostí nás nenaplňuje zjištění, že přislíbenou účast na startu odřekl mazací stánek. Po zkušenostech z Jizerské padesátky jsem se na něj velmi těšil:) Náročná operace zásadního významu v podobě přípravy lyží pro nevyzpytatelný terén se tak stává neplánovanou kruciální složkou našeho večerního programu.

Vyplňujeme průkazku se jmény členů týmu. Jsem uveden jako velitel skupiny. V toku mnoha myšlenek si alespoň malinko uvědomuji radost z faktu, že startovní listina nese i letos jméno StružinSKI team. Sestavit družstvo s ambicí podstoupit K70 vyžaduje svoje množství vloženého úsilí. Že se nám to i letos podařilo považuji samo o sobě za významný úspěch týmu. Stojíme teď před branami závodu, týmového závodu. Prohlašuji a sobě sám připomínám, že hodnota úspěchu jednotlivce nikdy nepřekročí hodnotu, jakou má úspěch dosažený společnými silami...taková jest logika světa.

Pro nepřízeň počasí byl 53. ročník Krkonošské 70 těsně před zahájením zrušen.

I cesta může mít cíl:)

#4427

Alespoň malinko jsem poznal radost, co člověku přináší sportování, přesněji samotná fyzická snaha (snad námaha). Pokud můžeš tisíckrát vyběhnout na jeden kopec, pak je v tvé moci nahoře tisíckrát pozvednout oči k nebi a mít opravdovou radost z kilometrů ve svých nohách. Správně uchopit vlastní žití znamená minutu po minutě naplňovat šedesáti vteřinami, které mají smysl. Častokrát padnout a vstát a potom jít, zůstat a neodejít….a potom, chceš-li, poznat a znova a znova poznávat tu neobyčejnou radost, ona je radost až na kost. V odlišném měřítku to se sportem chodí podobně. Tam spatřuji kouzlo sportu. Ve své malé válce vybojovanou velikou radost v duši jsem si opět odnášel po první účasti v Jizerské padesátce.

Voskování je prokletí. Nepamatuji se, že bych kdy správně namazal. Z mysli mi samozřejmě neunikla ani úsměvná příhoda, k níž došlo v časově vypjatých okamžicích těsně před startem loňské K70. Moje zamilované předešlé běžky profesionálové firmy TOKO kvůli jejich technickým parametrům a s tím související zpětné nekompatibilnosti aplikovaného voskovacího procesu odmítli připravit k závodu. Tehdy jsme hrdinsky z kapes vybalili omezenou řadu vlastních vosků a definitivně tak spečetili náš úděl. Do startovního pole 41. ročníku Jizerské 50 jsem zamýšlel vstoupit z předchozích nezdarů patřičně poučen. Nestalo se tak. Po víc než jedné hodině, prožité přešlapováním na místě v nijak nepostupujícím zástupu lyžařů dožadujících se odborné péče profesionálů firmy SWIX, prezident republiky vystřelil do vzduchu na znamení začátku klání. Startovní číslo dosud sbalené v batohu neslo hodnotu 4427, což odpovídá startovní pozici v deváté, poslední vlně. K ní příslušní lyžníci měli slavobránou závodu projet v časovém intervalu 9:40 - 9:45. "Žádnej kvalt, kámo", sám sobě říkám, však současně na sobě pociťuji nezvyklou nervozitu. Smutně prohlížím nádherné zbrusu nové a nikterak nevyzkoušené lyže a s ještě větším žalem si uvědomuji, co by znamenalo frontu opustit a skluznice ošetřit bez přičinění těch prokletě pomalejch chlápků už jen pouhý dva tři metry přede mnou. V půl desáté se definitivně loučím s nadějí ve svoji přítomnost ve startovním poli. Naděje umírá poslední, ale umírá. Posléze přece jen přicházím na řadu a během minutky mám napatláno základovým klistrem. Teď je nezbytné vyčkat jeho vychladnutí a následně aplikovat tuhý vosk. Ako je to možné, na něj tu čeká další zástup! V tuto chvíli už se jedná výhradně o nervózní závodníky, obávající se zmeškání svojí vlny v pětadvacítce. Na kratší trať se vybíhá od 10:15. Překotně v davu lidí obouvám boty, v báglu hledám větrovku, rukavice, čepici a oblékám startovní číslo. Přitom opřenými lyžemi několikrát atakuji nejbližší okolí. Prevít klistr stále lepí, v důsledku čehož jej postupně mám úplně všude. Jsem jako dítě upatlané od čokolády. Hromadu harampádí (kromě převlečení rovněž věci do školy pro nadcházející týden), kterou po celou dobu vláčím při sobě, se pokouším napěchovat do igelitového pytle na šaty. V pokynech pro závodníky stojí, že jeho hmotnost nesmí překročit tři kilogramy. Jelikož tímto způsobem je pytel dimenzován, dochází záhy k protržení a následnému totálnímu kolapsu. Zoufale se chápu vzniklé hromady neštěstí se zbytky modrého igelitu a v prostoru pro ukládání pytlů ji bez ladu a skladu vyklápím ke plotu. Vracím se zpět do fronty na tuhý vosk, a beru na vědomí, že pokud ji budu chtít vystát, mohu před odjezdem spatřit vítěze, jak protíná cílovou pásku. "Martine, prosimtě mázni mě tam něco….."

S ostrým nesouhlasem s představou o namyšlenosti profesionálních sportovců

S poděkováním a hlubokým obdivem k Martinu Koukalovi, mistru světa z Val di Fiemme z roku 2003 na padesátikilometrové trati

Doschitai do sta

O odvaze

Nejvíc sil nás stál přechod sedla Koiavganauš. Snadno a rychle jsme si zvykli na azurově modrou barvu nebe ze dní předešlých. Zdálo se, že abychom se vydali na pouť je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné. Vytrvale se tvářící ranní deštík mě naplnil představou, že spěchat není kam a proč. Jakmile jsem však potkal Silvu, poznal jsem, že se na věc nesprávně dívám a je záhodno neprodleně zabalit. Po chvilce se postupně scházíme v provizorním přístřešku provizorního pohostinství. Někdo ještě otálí, někdo dává něco málo pro zahřátí před cestou, někdo ještě zkouší spát. Standa poznamenává, že poslední, co nás muže uchránit strastiplné cesty, je opít naše starší. Nečiníme tak. Možná proto, že nás proklínaná nelehká cesta láká… najednou malá louka a start, opouštíme pyrožkárnu a vstupujeme pod zamračené nebe… o den později touto dobou už neprší.

Sebral jsem odvahu a opustil bezpečí přístavu … ne ne, tentokrát se věci měly jinak. Mluvit jen o odvaze, zamlčel bych drzost, pýchu a chybějící skromnost. Nemilé společnice, s nimiž jsem se na cestu vydával. Mluvit jen o odvaze, když někdo celý život sbírá saze. Doposud jsem podnikl širokou řádku cest, poznal mnoho tváří cesty a do určité míry si uvědomil její hodnotu… bohužel znám tisíc způsobů, jak tu hodnotu snižovat. Když jsem v Brně pozvedal první pivko od slečny nahoře bez a právě vstupoval do velikýho balíku událostí s označením cesta na Kavkaz, musel jsem přes veškeré nadšení, co mě v tu chvíli pohlcovalo, připustit pochybnost o správnosti svého počínání. Hlavní výhradou byla představa o tom, že překotně běžím z místa na místo pořád dál a dál a jen málo se snažím vnímat, kudy už jsem prošel. Ovšem ať už byly výhrady jakkoli relevantní, neměli šanci převážit dávný sen o výletu do dalekýho Kavkazu, o útoku na Elbrus. To jsem dopředu dobře věděl, já, já to věděl…



O překvapení

znám zběsilé jízdy v protisměru

znám to ticho uši rvoucí v šeru

znám modřiny ze srdce úderů

znám

Elbrus je hora vysoká.. Poprvé jsme ji spatřili z auta po cestě z Piatigorsku. V beznadějně naložené dodávce brat Dávid sedící u okna zvolal: „Kurva, píča, veď to je on.“ Nezapomeneš její tvar. Osamělá hora, notně vzdálená od hlavního hřebene Kavkazu. Dva sněhově bílé vrcholky. Utichlá sopka už lid na úpatí neděsí stoupajícím dýmem, a přece je zrádná. Tak zradím i já. Týden jsme se procházeli v její těsné blízkosti, než přišel den pokusu o výstup. Nijak se před námi nestyděla, celý ten čas nás její oslnivě bílá v modrém nebi pálila v očích. Poznali jsme ji ze dvou stran. Z východu ze sedla Irik Čat jsme viděli, jak na severním úbočí ubíhá nejprve po rozlehlém ledovci daleko, daleko do nekonečným ruských plání, do Ruska. Do Ruska, tam já bych ze všeho nejvíc nechtěl. V tom místě se zdála snad nejblíž. Zdrželi jsme se o chvilku na pahorku nad sedlem. Řekl jsem, že těžko soudit, zda se kdy octnem nahoře, ale sám sobě jsem nevěřil. Byla příliš na dosah. Viděli jsme ji z jihu, v tom směru se dál rozprostírají hory hlavního kavkazského hřbetu – masiv Donguz Orun a Nakra Tau a další. Majestátní ohromující vrcholy, často bizardních a osobitých tvarů. Poslední den přípravy k výstupu na Elbrus jsme se nechali vyvézt lanovkou nad vesnici Čeget. V pálícím slunci jsme měli před očima právě tuto podívanou. Dokola opakovaný verš „Touha je zázrak, kámo, zázrak“ nabýval jasného významu. Sám jsem si vychutnával veliké čaro toho dne, dne těsně před výstupem. Ať už jsme pomýšleli na přízeň počasí, ať už jsme v dálce na svahu Elbrusu studovali cestu nahoru, ať už jsme jen co noha nohu mine, procházkovým tempem, vystupovali na kopec nad lanovkou se záměrem co nejvíc ušetřit síly. S jakou se o dva dny vrátíme, nikdo nevěděl…

Odjížděl jsem s dlouhým seznamem tužeb a přání. Samozřejmě jsem chtěl zmizet někam do prdele, ale žádal jsem mnohem víc. Ve spěchu jsem přijal přání od kamaráda, ať v horách najdu i to, co vůbec nehledám. Bůh je mi svědkem, že v tomto odhledu jsem se zdaleka nevrátil s prázdnou. Poznal jsem význam slova překvapení, ačkoli možná je moji velikou chybou takové označení používat. Vlastní naivitě, že znám všechny možné scénáře věcí budoucích a významy věcí minulých, jsem se nemohl než upřímně smát.

Dobře jsme se měli, jen co je pravda. Děkuji všem zasloužilým, tj. v nejmenším všem, co se zájezdu zúčastnili. Zvláštní dík patří Silvovi.

Abandonned at K70

Na samém konci výsledkové listiny 52. ročníku pověstného běžeckého závodu, za širokou mezerou pod nadpiskem Abandon, je zapsáno družstvo Stružinski team. Český překlad anglického slova zní opustit, zanechat, vzdát či zříci se. Dovoluji si uvést na pravou míru, že ač se nám skutečně nepodařilo projet celou sedmdesátikilometrovou tratí, svedli jsme lítý boj, závodiště neopustili, resp. opustili jako jedni z posledních, nevzdali se a překonali nejednu nesnáz. Uchovám si hrdou vzpomínku, jak jsme vystoupali 10 km do kopce bez jedné hole a poté opatřili holi novou, jak jsme sveřepě projížděli po zasněžené trati, na níž již stopa posledního závodníka před námi zavála sněhem a poté s hlavou vztyčenou potkávali borce jedoucí v protisměru vracející se z místa obratu. Na 25 km jsme o kovový stojan odpadkového koše hrubě obrousili nevhodný klistr a s nenaplněnou vírou v lepší jízdní vlastnosti nejudatnější člen teamu odmítl opustit závod. K70 je sport, fráze tvrdí sport je hra. My jsme závod opravdu jako hru pojali, ostatně nemohli jsme jinak. V tragikomické situaci po celou dobu jasně dominovala komická stránka. Nehledě na to, navzdory pohledu na výsledkovou listinu, sám podaný výkon oceňuji a považuji za jeden ze svých největších. Hry mívají edukativní rozměr, děti ve školce se učí hrou, možná to nejpodstatnější (kniha R. Fulghuma nese jméno All really need to know I learned in the kindergarten). Přeju si, aby účast v Krkonoššské 70 přispěla k mojí dovednosti závodit i na pozicích ve velkém odstupu od vítězů.

Mimochodem v 53. ročníku K70 Stružinski team obsadí řádné místo výsledkové listiny.